Démon Belial - magie

Černomagickou vrstvu či temnou stránku lidské osobnosti dobře symbolizuje démon Belial (Das Buch BeSial, Augsburg 1473): tančící Belial je alegorii marnosti trvalého uspokojeni ze života, jehož podstatou je neustálé na¬rušování a obnovováni rovnováhy, tedy věčný pohyb, tanec, který je současně alegorií touhy štvané z místa na místo, od objektu k objektu. Beliaiův tanec a škleb je výrazem tohoto věčného neklidu lidské neukojeno-Stí a ztracené rovnováhy. Peklo, s nimž černá magie pracuje, je v Čaroději samém, je to ona temná stránka jeho osobnosti, která ho spojuje s égregory přírodně animální, biotické podstaty člověka, jeho hadích, ještěřích a hmyzích ,já", které se ve fylogenetických vrstvách jeho psychy splétají v odporné živočišné tvary a jsou personifikovány nestvůrnými podobami ďáblů. Toto peklo Člověka je hmotnou skutečnosti a jeho ďáblové nejsou pouhá slova, nýbrž síly, které ve dvacátém století neztratily nic ze své sveřepé působivosti. Proto i toto století má své sabaty a černoknéžniky. a dokonce, jak potvrzuji svědci, i své pakty s ďáblem, neboť má své nenávistníky, závistivce, zvrhlíky, neduživce, své zdeptané a nenasycené, své hledače pokladů. Proto na sebe ďábel může brát nesčetné podoby. Černým mágům se ďáblové zjevovali nejčastěji v po¬době černých havranů a koček, psů a kozlů i jiných zvířat, mnohdy v kontaminovaných podobách lid¬ských a zvířecích, nebo i ve velmi složitých zjevech - např. jeden z nejvyšších pekelných démonů Astaroth má podobu ošklivého anděla sedícího na draku a držícího v ruce zmiji. Personifikace těchto intrapsychických fenoménů jsou nepochybně jednou z největších záhad okultismu a svědči o tom, že dimenze psychiky a jeji interakce se světem jsou stále ještě známy jen zčásti. Teprve nedávné objevy s fotografováním některých halucinaci v prostoru, kam je jejich subjekt lokalizuje, dokazují, že i tato "fantastická"' stránka magie má své reálné jádro.

Posedlost

"Pro zjišťování skutečné posedlosti je třeba zkušenosti a znalostí. A není vždy posedlostí to, co se nám vyvoláním neobyčejných a podivuhodných zjevů jako posedlost jeví a zná. Člověk, který upadá do tranzu třetího, až k rozhraní čtvrtého stupně, může, jako démon či hypnolog a touž cestou, týmiž silami vyvolat neobyčejné jevy. ... Démon, chce-li kryje svůj záměr a vliv v jedněch a těchže projevech, takže není možno s určitostí říci, komu tyto jevy přisoudit, zda jemu či podvědomé činnosti citlivce samotného. Pravá posedlost je jev vzácný. Je možno ji (někdy) zřetelně rozpoznat tím, že z "ničeho" tvoří něco, jako příkladně se stalo v Illfurtu u dvou posedlých chlapců, z nichž starší trhal peří z těla jemu viditelné bytosti. Toto peří zde trvale zůstalo, komise je zkoumala a prohlásila, že je skutečné a že takové peří dosud nikdo neviděl." (B. Kafka)

Většina lidí, která jedná ve shodě s ďáblem, zdaleka nemusí být ďáblem posedlá. Zejména duševně nemocní dokáží imitovat ďábla ve svém cítění, myšlení, konání a někdy i zjevu a parapsychologických fenoménech. Chorobná představa je někdy tak silná, že se stává reálným obrazem, který je možné fotografovat. (Je pak bláznem člověk, který tvrdí, že takovýto "neexistujícíL útvar vidí?) Podstata i forma mnoha našich činů může být na principu podobnosti a synchronicity organických (složitých) systémů doslova ďábelská. Člověk jedná někdy natolik ve shodě s ďáblem, že jej vyléčí exorcista. Duše se chová jako posedlá a léčbou jakoby se "ďábla" zbavila. Jde vlastně o léčbu celého komplexu poruch jejich integrací na personalizovaný základ, na model v představivosti, který nechá exorcista či hypnotizér "odejít".

Dělení démonů

"Je jisté, že existují vyšší, dokonalejší duchové bytosti. Mimo bytosto dobré jsou duchové bytosti zlé, s jejichž projevy se můžeme setkat.

Duchové zlí, démoni, jsou dokonalejší než lidé [a zatracené lidské duše]. Vynikají nad ně moudrostí a duševní silou, nepodléhající zákonu tíže, hladu apod. Démoni jsou čiří duchové, úplně duchové podstaty o sobě samotné, mají život od hmoty úplně neodvislý. Naše duše je také duchovní podstata, ale neúplná. Je stvořena k tomu, aby oživujíc tělo, tvořila s ním úplnou lidskou podstatu.

Bytnost zlých duchů je nezničitelná, věčná, jsou podstaty jednoduché, nesložené, tudíž jsou nesmrtelní. Nic nemůže jejich bytnost zničit, nic jí ublížit. Jako duchovní podstata nemají prostornosti, tudíž nejsou na prostoru závislí, mohou být kdekoligv jako myšlenka."

Zlý duch má rozum a svobodnou vůli, jelikož ta patří k podstatě ducha. J eto svobodná bytost, ale vůlí měnlivá, nejde k věci přímo, podléhá omylům, po lidsku řečeno chce dnes to, zítra ono. Jeho inteligence je vyšší než lidská, vše poznává přímo, bez prostřednictví smyslů, zvláště duchový svět mimo Boha. Svět hmotný poznává též přímo, dokonaleji než my, proto poznává světy, které jsou nám ještě neznámy. Ovšem, i jeho vědění je omezené. Proto nemůže poznat vnitřní lidské tajemství, kdy z rozumu tvoří a ještě ze své vůle se člověk nerozhodl tak nebo onak, kdy ještě neví, co učiní.

Může však poznat myšlenky již hotové, které přešly do esplan. Ty pozná i jasnovidec.

Démoni se od sebe liší druhově. Kolik duchů zlých, tolik druhů. Démoni nemohou přímo působit na lidský rozum, pouze na obraqzotvornost. Ovšem mohou působit zevními pomůckami, aby vzbudili v duši různé myšlenky a pocity." (B. Kafka)

Ďábel (z lat., řec. pův.) - "ztělesnění vůle ke chtíči, smyslnosti a tím i ke zlu a egocentrismu. Také personifikace elementárních sklonů, která se nepromítá až do hmotné úrovně, ale zůstává v oblasti představ v astrálním světě. Proto ďábel zůstává skryt našim smyslům. Promítá se však do jejich sféry tehdy, když se člověk stává polobdělým a duševně setrvává na úrovni elementárních sklonů. Ďábel je považován za bytost, která je schopna chtít a činit zlo, ale zřejmě v něm rozhoduje hnací síla sklonů. Jeho existence je provázena větším utrpením než existence lidí, protože ďábel náleží do světa nižší a tím i horší karmy." (K. Minařík)

Ďábel - "český výraz je odvozen z latinského slova ,diabolus' a znamená buď vůdce zlých duchů, který je též nazýván Stan nebo Luciferr, nebo prostě každého ,zlého ducha', přičemž je tento pojem podle vzoru středověké démonologie ztotožňován s pojmem démon. Ďáblové čili ,zlí duchové' jsou podle křesťanského podání ,padlí andělé'. Jméno Satan je hebrejského původu a alexandrijskými židy, kteří převáděli starý zákon do latiny, bylo překládáno jako ,diabolus'. Obecně je pak ďábel chápán jako symbol zla. V lidových pověstech a pohádkách vystupuje jako ,čert', který je pouze v umělém intelektualizovaném podání někdy dobromyslný. Podoba čerta setrvává ještě z pohanských dob: zdržuje se rád v lese, zvláště na suchých stromech, v bažinách, skalách, propastech, jeskyních, opuštěných budovách, zříceninách, starých mlýnech, má tělo s rudou pletí, nohu s koňským kopytem, zadek s ohonem, hlavu s kozlíma ušima, z hustých černých vlasů trčí růžky a obličej má charakteristickou grimasu. Někdy má od pasu nahoru tělo muže, od pasu dolů tělo kozla. Zjevuje se v podobě myskivce nebo zeleně oděného muže, ale i jako vnadná žena či v podobě různých zvířat, zejména psa, kočky a vepře. Ve Starém zákoně na sebe ďábel bere podobu hada a vystupuje jako svůdce pramáti Evy. V bibli a jiných církevních textech nacházíme řadu jmen různých ďáblů: Asmodeus, Behmoth, Belial, Abbadon a další. Jiná jména nalézáme v magických grimoárech, např.: Aciel, Marbuel, Samiel a další. Ve vztahu k člověku vystupuje ďábel především jako svůdce v nejrůznějších formách (viz Inkubpvé a sukkuby), nabízí mu své služby a nutí jej k uzavření ďábelského paktu (první známý pakt tohoto druhu pochízí již ze VI. stol.), vybízí člověka ke konání zla. Ďábel je v úzkém styku s čarodějnicemi a čaroději. O některých náboženských sektách se uvádělo, že komunikují s ďáblem, např. katarové, jezidiové a další. Víra v ďábla byla za středověku velmi silná a značně jitřila lidskou představivost. Např. M. Luther se zmiňuje o tom, že často vídával ďábla a jednou, na hradě Wartburgu, po něm dokonce hodil kalamář, protože mu ďábel bral a louskal oříšky. Ďábel je zažehnáván znamením kříže a svěcenou vodou. Posedne-li člověka, může být vymítán (viz Exorcismus). Z hlediska hermetického je idea ďábla významná jako personifikace zla, negativní, noční stránky stvoření a ničení. Postavy ďáblů tu vyjadřují personifikované démonické síly (viz Démon). Podle R. Dubalové (1953), která analyzovala fenomény Ďábla z hlediska psychoanalýzy, symbolizuje ďábel libido, tj. pohlavní pud a bezuzdné přírodní síly. Víra ve zlé síly reprezentované ďábly je rozšířena ve všech kulturách." (M. Nakonečný)

Démon - "slovo pochází z řečtiny a znamená původně osud. Později byl užíván též termín ,daimonion', který vyjadřoval to, co osud způsobuje (latinsky ,genius', u Sókrata ,vnitřní hlas', svědomí). Staří Egypťané totéž nazývali ,nutar', Indové ,devatas'. Teprve u Homéra a později v katolické teologii jsou démoni ztotožňováni se ,zlými silami', v teologii s ďábly. V teologii se za středověku rozvinula celá nauka o démonech, démonologie. Profesor dogmatiky Ch. Héris (1925), dominikán, který o démonech hovoří jako o ďáblech, je považuje za padlé anděly. První lidé, svedení ďáblem se dostali pod jeho moc. Ďábel člověka pokouší a pronásleduje. Jak byl možný hřích padlých andělů? Čirých duchů? Člověka strhují tělesné vášně. Anděl nemusí hledat pravdu, ale ví, že je bytostí závislou na svém tvůrci. Podle sv. Tomáše Akvinského je hřích andělů z hlediska přirozeného nemožný. Bohem byli andělé povýšeni do řádu nadpřirozeného darem posvěcující milosti. Byla jim však uložena zkouška s tajemstvím o vnitřním životě boha. Tajemství se nelíbí rozumu - a čím je rozum dokonalejší, tím je srážka s tajemstvím prudší. Bůh žádal podrobení rozumu před tajemstvím, tedy pokoru. To mělo andělům otevřít cestu k věčné blaqženosti. Část andělů se Bohu podrobila, část byla odbojná a chtěla se opájet vlastní velikostí. Tak zhřešila pýchou a sebeláskou. Jsa zbaven blaženosti, závidí padlý anděl ostatním tvorům k blaženosti povolaným a snaží se je zbavit toho, co sám nemá: této naděje blaha. Proto se - jako ďábel - snaží svádět člověka ke zlu. Činnost ďábla je však z dopuštění božího. Ďábel nemá přímou moc nad vůlí člověka a může působit jen na jeho smyslovost (pokušení sv. Antonína) prostřednictvím obrazivosti. Proto člověk musí bdít nad svými vášněmi a sklony. Ďábel může působit i na tělo (posedlost) a využívat znalostí skrytých sil přírody a tak způsobovat různé podivuhodné zjevy. Apoštol sv. Pavel říká: bojování naše není proti tělu a krvi, ale proti mocnostem v povětří - tím myslí ďábly-démony, ktří šli ve velkém zástupu za ,padlým andělem' Satanem (Luciferem). Ďábel je svůdce a lhář; jeho nejúspěšnější lež se podaří, až lidé neuvěří, že je.

Tolik tedy o démonech-ďáblech katolická teologie. Bohatou démonologii měli však již Babylóňané a jeden z prvních démonologickcýh systémů vytvořil byzantský učenec Michael Psellos (1018-1078). C. Agrippa (De occulta philosophia, kn. III., 19) píše: ,Démoni nejsou vždy neviditelní, ukazují se někdy a béřou na sebe rozmanité postavy, mezi jiným také tvar bledých strašidel. Mnoho vztahů mají k lesům a pro své blízké příbuzenství k zemi a vodě mohou zakoušet také pozemské radosti...' K tomuto druhu démonů patří zejména lamie, inkubové a sukuby. Agrippa tím naznačuje, že démoni jsou bytosti nadané určitými sklony. ,Mravy a praktiky démonů' popsal podrobně Gougenot des Mosseaux (1854), který démony chápe zcela v katolickém smyslu jako ,padlé anděly'. Démoni pokoušejí člověka, ale bůh jim nikdy nedovolí, aby člověka pokoušeli nad jeho síly (Pavel I. Kor. 10,13). Avšak s dopuštěním božím může démon člověku škodit na statcích i zdraví. Démon nekoná zázraky, ale může užívat přírodních sil, které jsou člověku neznámé. Teologický pojem démona je však příliš široký: s ďábly je stotožnil zejména Guaccio (1608) a jiní démonologové. A. de Spina (1467) mezi démony počitá též inuby a sukkuby a další okultní bytosti, zejména živlové duchy, což činil také neoplatonik Jamblichos. Jiní ztotožňovali démóny se ,zlými místy' (pustými krajinami, bažinami, pouštěmi atd.). Teprve v období romantiky dostal pojem démona specifický esoterní smysl, jaká má i v hermetismu, a ztratil jednoznačně negativní akcent, který mu dala teologie.

Z hermetického hlediska jsou démoni transcendentní přírodní síly, nebo bytosti ve smyslu okultním, tj. nevnímatelní ,duchové', nebo duchovní podstaty veškerých entit. Vše, co bytuje jako entita, má tedy svého démona, který je v podstatě tvarem jejího astrálu. A jako takový je každý démon nadán určitou inteligencí a určitými sklony. Sám o sobě není silou ani dobrou, ani zlou, kvalit tohoto druhu nabývá teprve v daných vztazích. Proto romantika chápala démonické jako esenciálně přírodní. V tomto smyslu jsou démony všechny transcendentní bytosti, počínaje larvami a ,duchy živlů' až po ony bytosti (živoucí podstaty skrytých i dosud zjevných přírodních sil), které jsou činiteli nesčetných přírodních jevů. Ďáblové jsou pak démoni zvrhlých lidských sklonů. V tomto pojetí je příroda, či lépe řečeno vše jsoucí - tedy i duchovní svět člověka - démonické. Démoni tedy reprezentují transcendentní podstaty různých forem energií (sil), které se projevují v přírodních jevech, ale i v myšlení, cítění a tvořivosti člověka.

V okultismu se pojem démona omezoval úzce jen s ohledem na určité druhy okultní praxe. V černé magii se ovšem operovalo se ,zlými démony', protože šlo o lidskou projekci zla. Tak v různých příručkách démonologické magie (např. F. Barett: The Magus 1801 a jinde) jsou podávány seznamy jen zlých démonů a dávali ostatním démonickým silám specifická pojmenování; třídili démony do následujících pěti podkategorií (v jejich rámci pak rozlišovali ještě další podkategorie, které tu již uvádět nebudeme:

1) Šedim - démoni živlů
2) Masikim - démoni lidem škodící
3) Kefiloth - astrální zbytky égregorů a zašlých světů, jakož i zemřelých osob
4) Matache Chavala - ,padlí andělé'
5) Ruchoth Raoth - duše zemřelých lidí zlých

Je zřjmé, že toto třídění je založeno na čistě praktických kritériích, vyjadřuje totiž praxi jistého oboru kabalistické magie. Za zvláštní démonologickou kategorii je nutno považovat tzv. ,strážné anděly' (nikoli ve smyslu katolické angelologie, nýbrž ve smyslu pověstného fenoménu Abramelinovy magie - viz Abramelinova kniha o magii): je to démonická síla reprezentující přírodní prapodstatu člověka, velmi nebezpečnou, je-li probuzena magicky. Již zde bylo uvedeno, že činnost démonů je omezena přírodním řádem: démoni tedy nemohou způsobovat zázraky, ale vládnou přírodními silami, které lidé dosud neznají, a proto se jejich zásahy mohou jevit jako nadpřirozené (sv. tomáš Akvinský: ,...démoni nemohou způsobovat zázraky, ani jiná stvoření, jen sám bůh'). Esoterně správné pojetí démonů nacházíme již u Homéra a Hésioda, který jasně ztotožňuje démony s přírodními silami (Theogonia 211-227). U Homéra personifikují démoni různé stavy lidské mysli, např. hrůzu, u Hésioda vinu, mstivost, hádavost, bídu apod., ale také přírodní síly."

Jak promlouvají démoni

Mada, hoathale Saitan! Toto je takzvaný šestnáctý klíč k zaklínání démonů, zapsaný foneticky v Henochově jazyce.

Všechny překlady tohoto prastarého jazyka jsou jen přibližnou interpretací. Uvedený citát prý vyjadřuje systém rozpínání a podmanění, záhuby a zrodu, ono rozpětí, na němž je založena veškerá existence. Důležitější než obsah jsou však zvukové vibrace, které vyvolává jeho hlasitý přednes. Nedoporučuji proto recitovat ho bezdůvodně, pokud se chcete vyvarovat nepříjemností (pro jistotu jsem jako ukázku vybral šestnáctý klíč, který je nejméně nebezpečný).

Jazyky lidské, andělské a ďábelské...

"I kdybych mluvil jazyky lidskými a andělskými a lásky neměl, byl bych jen kov a zvučící zvon", píše sv. Pavel ve svém proslulém vyznání. Zmínka o andělských jazycích tu však není jen básnickou nadsázkou. Poukazuje k praxi prvotních křesťanů, jejichž společné "večeře Páně" měly často charakter opravdového rituálu, kdy se společnost dostávala do stavu změněného vědomí. V listě Římanům sv. Pavel píše: "Vždyť ani nevíme jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkaním." Nikoliv tedy význam slov, ale zvuky, který vycházejí z úst člověka a šíří se jako jakási emocionální epidemie.

Názorným příkladem tohoto stavu je seslání Ducha svatého na apoštoly v den letnic, které jim umožnilo, aby jejich zprávě o Kristově umučení a zmrtvýchvstání porozuměli lidé mluvící různými jazyky. Teolog Pavel Brož o tom ve svém článku Mluvení jazyky a Bible (internetový časopis Getsemany) napsal: "Je otázka, zda apoštolové skutečně mluvili cizími jazyky, nebo zda byl naopak ostatním dán dar porozumění. Z textu spíše vyplývá, že šlo o druhý případ, protože jednak to, co přilákalo lidi, byl 'jakýsi zvuk', jednak apoštolů nebylo tolik, kolika jazyky by bylo potřeba současně mluvit, aby každý z přítomných mohl slyšet svou rodnou řeč."

Podobné případy jsou dobře doložené z doby poměrně nedávné. Sv. Jan Kapistrán, který v patnáctém století procestoval Evropu a všude zaníceně kázal proti morálnímu úpadku, měl výjimečný ohlas mezi prostými lidmi, ačkoliv jeho ohnivým proslovům pronášeným v latině většina posluchačů vůbec nerozuměla. Přesto se shromážděný dav dostával do extáze a "kdo ho slyšel jen jednou, chtěl ho slyšet znovu". Stejným způsobem kázal sv. Ludvík Bertrand středoamerickým Indiánům, mluvil k nim španělsky a měl mezi nimi neuvěřitelné úspěchy, ačkoliv mu teoreticky nemohli vůbec rozumět. Mimoslovní sdělení lze tedy vázat na normální řeč jako na určitý materiální nosič. Kdyby však dotyčný kazatel používal nesmyslné shluky slabik a citoslovcí, dosáhl by stejného efektu.

Negativním případem jsou projevy Adolfa Hitlera, které nás dodnes na filmových záběrech fascinují svou magickou silou. Většina omámeného davu, řvoucího "sieg hail", nevnímala ani tak obsah Hitlerových slov, jako jejich rytmus, melodii a pohybový doprovod výrazných gest.

Sv. Pavel byl zneklidněn těmito "zpěvy ve vytržení ducha", které se v jeho době rozmohly zejména v korintské křesťanské obci. Upozorňoval, že mluvení andělskými jazyky musí být následně racionálně vyloženo, aby každý chápal smysl svého vzrušení, jinak "takové mluvení vnáší do liturgického shromáždění nepokoj a nepořádek".

Také současný polský teolog Jacek Salij v časopise W drodze (č.10/97) napsal: "Charisma 'mluvení jazyky' je jedním z nejproblematičtějších darů Ducha svatého. Někteří jeho existenci a potřebnost popírají a veškeré jeho projevy považují za davovou psychózu, jiní ho naopak považují za jedinou autentickou modlitbu a zakládají na něm celou stavbu duchovního vývoje."

Na uznávání andělských jazyků je založeno takzvané letniční hnutí, například komunita Blahoslavenství, založená bratrem Efraimem, která dodnes rozvíjí svou aktivitu v řadě zemí. Také u nich začíná společná modlitba dlouhých tichem. Náhle jeden z přítomných začne samovolně vydávat zvuky - nezřetelné mumlání, vzlyky a žvatlání, podobné prvním slůvkům novorozence. Postupně se přidávají další, až rostoucí zvuková vibrace zachvátí celé společenství. Kupodivu nevzniká kakofonie, ale zvuk má hudební kvality, které lze přirovnat k fuze nebo černošským spirituálům.

Někteří badatelé si dali práci s přehráváním záznamů podobných spontánních obřadů a pečlivou analýzou všech zachycených zvuků. Našli v nich celé srozumitelné soubory slov a vět, ačkoliv si nikdo z přítomných nebyl vědom toho, že by něco takového měl v úmyslu říct. Překvapivé bylo, že šlo o torza mrtvých jazyků, například akkadštiny, sumerštiny, hebrejštiny, sanskrtu, byly nalezeny výrazy z jazyků Oceánie, ale i amerických Mayů a Inků. Míchání výrazů (řazených k sobě ne podle významu, ale na základě libozvučnosti -- a přesto dávajících určitý smysl!) se velmi podobá magické Enochiánštině (jazyku Henochovu). Zdá se, že mýtus o pádu babylónské věže a následném zmatení jazyků v sobě obsahuje nějakou hlubokou pravdu o naší minulosti.

Navíc však badatele z církevních kruhů zarazilo, že mezi podvědomými litaniemi, tedy modlitbami Duše v andělském jazyce, se objevují celé pasáže, v nichž je Bohu spíláno nebo je vzýván jako destruktivní síla. Překvapuje je to proto, že se naučili chápat Boha jako morální hodnotu, jako soudce a kárajícího otce.

Jenže v hlubině lidského podvědomí, uzavřeného symbolickými branami Strážních věží, se skrývá původní pojetí dvou principů: světla a tmy, jing a jang, zrození a smrti, růstu a rozkladu. Jazyk andělský a ďábelský mohou používat stejných slov. Záleží jen na člověku, kam sílu emocí, probuzených zaklínacími zpěvy nasměruje. Cožpak se mnozí lotři ve středověku zaníceně nemodlili k Bohu za zdar svých krvavých činů? A měli úspěch - pravda, jen dočasný, protože každý pohyb v čase se stáčí do kruhu a vyslaná energie se obloukem vrací. Vrací se dobro a stejnou cestou se k původci vrací zlo. V tom je vlastně jediný aspekt takzvané boží spravedlnosti.

Vymítání ďábla

Když vezmeme v úvahu, že v samých počátcích křesťanství hrálo důležitou úlohu sebevyjádření v extázi, pak nám bude mnohem jasnější poslání speciálně církevně školených vymítačů ďábla - exorcistů. Vlastně šlo o to, zamezit mezi věřícími mluvení andělskými hlasy, protože tato metoda je těžko ovladatelná a nelze ji spoutat do nějakého koryta. Pro církevní obřad byly přesně stanoveny zvukové vibrace, zaručující předem odhadnutelný výsledek. Proto byla i značná nevůle vůči tomu, aby mše probíhala v národních jazycích. Pochopitelně: modlitba v češtině má úplně jiné zvukové kvality, než v latině nebo dejme tomu v angličtině. Stejný obsah nezaručuje stejný výsledek. Rezonanční zvukové vlnění je pro kolektivní naladění mnohem důležitější než to, co se slovy doopravdy říká. Jestliže se s církve měl stát systém duchovního ovládání světa, musela lidi zbavit kontaktu s démonem (tohle slovo v doslovném významu znamená přeměňovatel, ničitel i obnovitel, původce změn). Jenže jak se zdá, pradávný jazyk andělů - či démonů - ( z něhož jsou odvozeny všechny současné pozemské jazyky) je hluboko zakódován v mysli každého člověka a v situaci, kdy je racionální myšlení utlumeno, je každý z nás schopen se na jeho zlomky rozpomenout.

Padlí andělé aneb démoni

Původně Bůh stvořil všechny anděly jako laskavé, nebeské bytosti. Nicméně, tak jako lidé byli obdařeni svobodnou vůlí, mohli si vybrat cestu boží, nebo jít proti ní a vybrat si mezi dobrem a zlem. Někteří andělé, vedeni Luciferem, nesprávně využívali darů svobody a bouřili se proti Stvořiteli. Tyto bytosti, kvůli své domýšlivosti, se odvrátili od božské lásky. Bůh je ale nezničil, ponechal jim pouze omezené možnosti a vyhnal je pryč. Po nějakém čase si založili své vlastní království - Peklo. Lucifer byl později přejmenován na Satana, což znamená protivník.
Stále zlomyslní, padlí andělé se pokouší člověka svést na cestu hříchů a zatracení. Kupodivu, samotní padlí andělé pociťují strach z království, které stvořili. Vskutku, když Spasitel léčil člověka, posedlého démony a snažil se je vrátit zpět do propasti pekelné, oni Ho prosili raději dovolit jim vstoupit do sviní (Lukáš 8:31).
Padlí andělé jsou vlastně démoni, posluhovači Satana, kteří jsou stále na svobodě. Samotný Satan je zván princem, vládcem všech démonů (Matěj 9:34, Marek 3:22, Lukáš 11:15). Démoni jsou také nazýváni přisluhovači, nebo poslové Satana a mají dobrou organizaci. Bible činí také rozdíly mezi démony posedlými a démony ovlivněnými.
Dle Písma Svatého, měli bychom si uvědomit, že náš život je neustálý boj o záchranu našich duší. Ať chce či nechce, každá lidská bytost, od ranného dětství, je vtažena do boje a musí volit mezi dobrem a zlem, mezi vůlí Boha a démonů. Boj mezi dobrem a zlem začal ještě před stvořením světa a bude trvat až do soudného dne. Ve skutečnosti, boj v nebi je ukončen s konečnou porážkou zla. Nyní bitva byla přesunuta na Zem, přesněji do našich myslí a srdcí. Jak můžeme pocítit, dobří andělé, obzvláště andělé strážní, nám neustále pomáhají v boji proti zlu

Vyvolávání démonů

Žijí v různých oblastech,v říši démonů jsou rovněž králové,knížata,úředníci a poslíčci.Nejnebezpečnější z nich jsou démoni ve sféře Marsu a Slunce.Vyvolání těchto bytostí může dokonce zabít i mocného "čaroděje".

Vyvolávání démonů se doporučuje jen jedincům,kteří dokážou ovládat sebe sama a jsou velmi bystří!!!